Tarra Dlabková

TARRA DLABKOVÁ (*1986) (dříve známá pod pseudonymem Toril)

Obrazy pro potěšení a terapii duše

O mně:

Narodila jsem se v Praze, ovšem mládí jsem strávila v Letohradě, v malebné krajině pod Orlickými horami. Na zahradě, v přírodě, v lese, mezi zvířaty a u koní. Tento čas ve mně vybudoval neskutečně silný vztah k přírodě a ke zvířatům, především (ale nejen) ke koním. I proto jsem se rozhodla vystudovat chov koní na střední i vysoké škole zemědělské.

Ale už na škole se ukázalo, že se kresba a malba stává mou životní láskou, vášní a niternou potřebou. Přestože kreslím již od dětství, až několik kurzů intuitivní kresby mi pomohlo přestoupit z černobílé kresby do barevného světa hravé fantasie, což byla asi moje největší výhra. Zároveň se školou (i ve škole :) jsem tedy tento nový směr dennodenně pilovala a rozvíjela.

Maluji pocitově a intuitivně a má tvorba se od té doby odvíjí podle toho, co cítím ve svém nitru...

Aktuálně:

Jsem šťastně vdaná, mám dvě osobité děti, tři neméně osobité kocoury, krásnou zahradu a prostorný dům, více než mnoho zájmů a nespočet snů. V životě střídám činnosti akční s poetickými a každou chvíli nadšeně přisypu špetku něčeho nového.

O obrazech, které žijí...

Obrazy, které mi vznikají pod rukama, cítím jako živé a neustále se vyvíjející. Žijí svým vlastním životem a chovají se doslova jako samostatné jednotky, které si svůj vznik i život šéfují samy. Vnímám, jak na mne mluví svým tichým, ale o to důraznějším hlasem.

Když jdu malovat, slyším, jak na mne šeptá ten papír nebo plátno, který si mám zrovna vzít, cítím, jaký druh barev, jaké odstíny a jak a kam je mám poskládat. Tu mne zabrzdí a pomalu roztírám barvy jako med, tu jejich energie nabere otáčky tak, že štětce, hadřík a ostatní pomůcky nestíhají a doslova do toho "vjedu" rukama.

Roztírám, maluji, tečkuji a obraz někdy řekne "dost" nebo "pausa" a já čekám, třeba i několik měsíců (občas dokonce i let!), než se rozleží a mohu na něm pokračovati. A i kdybych chtěla proces uspíšit, nejde to, prostě to nejde.

A pak jeden den si mne obraz zavolá a já náhle vím, jak pokračovat a nemyslím na to, jestli ho dokončím, prostě krok po kroku plním úkoly a pokyny, které vyvstávají v mé mysli a vedou moje ruce.

A ke konci ten hlas postupně utichá, postupně ustávají i mé tahy štětcem či rukou, barva je rozetřena a já hladím obraz třebas jen suchým štětcem nebo rukama, dolaďuji a "dohlazuji" jeho vzhled.

A když už neslyším nic, zastavím se, pohlédnu na celý obraz, otevřu dokořán srdce a nechávám ho proudit do sebe. Nasávám plnými doušky mohutný proud poselství a síly celého obrazu. To je chvíle, kdy sedím u obrazu a celou svou bytostí ho vnímám a jsme jedno.

Není třeba vše vysvětlovat, neboť ne vše se dá pochopit. A ono ani není potřeba vždy vše chápat. Někdy je důležitější prostě - cítit.

Dívejte se srdcem...

Kontakt: www.tarradlabkova.cz

FB: Tarra Dlabková Art